1. Bezpečné prostředí: Vytvoření prostoru, kde se budou děti cítit fyzicky i psychicky bezpečně a respektováni v esteticky podnětném a příjemném školním prostředí.
Příklad: Vyučující ve třídě vytvořili „klidovou zónu“, kam by se žáci mohli uchýlit, pokud by si potřebovali odpočinout nebo relaxovat. Relaxační zóna zahrnuje uklidňující prvky, jako jsou polštáře nebo pomůcky pro smyslovou stimulaci. Důležité je rovněž stanovit pravidla, která zde vzájemný respekt a nulovou toleranci šikany nebo nerespektu vůči odlišnosti a rozmanitosti.
2. Budování důvěry: Transparentní a spolehlivá komunikace mezi vyučujícími a žáky, která posiluje důvěru a vzájemný respekt.
Příklad: Učitel pravidelně diskutuje o pozitivních výkonech každého žáka, je průběžně k dispozici pro diskuzi, je důsledný a spolehlivý. Pokud například slíbí, že pomůže s určitým úkolem, vždy to dodrží, což posiluje důvěru, hranice a pocit bezpečí.
3. Podpora a spolupráce: Posilování pocitu sounáležitosti prostřednictvím vzájemné podpory a spolupráce mezi dětmi.
Příklad: Učitel ve škole organizuje pravidelné skupinové aktivity, v rámci kterých děti společně pracují na projektech a vzájemně se podporují. Během skupinového projektu každé dítě kreativně přispívá svými nápady a společně s ostatními se učí, zažívá, že vzájemná podpora pomáhá překonávat překážky.
4. Individuální přístup a podpora: Přizpůsobení výuky individuálním a speciálním potřebám dětí a osvojení si dovedností za účelem emoční regulace.
Příklad: Učitel si všímá, že dítě vykazuje kvůli úzkostem těžkosti se soustředit. Místo negativního hodnocení mu navrhne delší přestávky a individuální úkoly zaměřené na emoční regulaci, například dechová cvičení. Žáci se postupně učí lépe zvládat své emoce a zlepšují své soustředění a jsou za to ocenění.
5. Zapojení rodiny a profesní rozvoj: Spolupráce s rodinami a komunitami spolu se školením vyučujících v oblasti zvládání traumatu.
Příklad: Škola pořádá pravidelná setkání s rodiči, na kterých se diskutuje o potřebách dětí a hledají se způsoby, jak lépe propojit školní a domácí prostředí. Například rodič podporující dítě, které zažilo trauma, společně s učitelem vytvoří individuální plán, jak pomoci dítěti ve škole. Vyučující zároveň absolvují pravidelná školení na témata, jako je ACE, rozpoznávání příznaků traumatu a připravenost na krizové situace, díky čemuž zvládnou efektivně podpořit děti ve třídě.