Klíčovou roli hraje odolnost a ochrana.
Ne každý, kdo zažil ACE, bude mít v životě vážné problémy. ACE sice zvyšují riziko určitých zdravotních a psychických problémů, ale mnoho dětí, které prošly obtížným dětstvím, se s nimi může úspěšně vyrovnat a vést zdravý a produktivní život s podporou rodiny, komunity nebo i odborné pomoci.
Významnou roli hrají také genetika, sociální podmínky, osobní prostředí a životní volby.
ACE mohou být příčinou psychických problémů a problémů s chováním – mohou přispívat k riziku psychických a zdravotních problémů, ale nejsou jediným faktorem.
Mýtus: Děti s ACE mohou mít náročné chování nebo vážné problémy s chováním.
Realita: Ne všechny děti s ACE vykazují náročné chování, jako je agresivita nebo vzdor. Některé mohou být tiché, uzavřené nebo perfekcionistické, čímž maskují své vnitřní boje (např. deprese).
Mýtus: Děti s ACE jsou neúspěšné ve studiu.
Realita: Ačkoli ACE může negativně ovlivnit studijní výsledky, s vhodnou podporou a intervencemi mohou děti s ACE dosáhnout ve škole úspěchu. Mají nadání, které je třeba objevit a tvořivě rozvíjet.
Mýtus: ACE se týká pouze dětí z rodin s nízkými příjmy.
Realita: ACE se mohou vyskytovat v jakékoli socioekonomické třídě. Trauma nepostihuje pouze děti z rodin s ekonomickými problémy, ale může mít dopad na děti z jakéhokoli prostředí.
Mýtus: Trauma se časem samo zahojí.
Realita: Trauma nezmizí samo od sebe, je třeba ho vlastní aktivností integrovat anebo léčit s odbornou podporou. Bez náležité emocionální a terapeutické pomoci může mít trauma z ACE dlouhodobé následky na fyzické i duševní zdraví.
Mýtus: Školní prostředí má na děti s ACE malý vliv.
Realita: Bezpečné, stabilní a podpůrné školní prostředí může výrazně snížit negativní dopady ACE a pomoci dětem k uzdravení a růstu. Pro mnoho dětí je škola klíčovým místem, kde mohou znovu získat stabilitu.